Úsměv vždy nepomáhá

Paní Jarmila chodila se svým manželem navÅ¡tÄ›vovat do domova seniorů svoji osmdesátiletou matku. PravidelnÄ› v úterý už mÄ›síc. Střídali se v návÅ¡tÄ›vách se svojí sestrou a bratrem, aby mamince pobyt v domovÄ› trochu zpestÅ™ili a zpříjemnili. Tentokrát vÅ¡ak jejich návÅ¡tÄ›va ale vůbec neprobíhala hladce jako jindy, ba právÄ› naopak. Venku bylo chladno, a tak se Å¡li s maminkou jen projít s chodítkem na chodbu, která se dlouze táhla od jednoho okna na zaÄátku chodby k druhému na jejím konci. PÅ™ed nimi Å¡la rozvláÄnÄ› s chodítkem také stará paní, která si stále nÄ›co povídala.

MÄ›la nakrátko stÅ™ižené mikádo proÅ¡edivÄ›lých vlasů, módní tmavé legíny – tedy žádná nemohoucí staÅ™enka. Paní Jarmila by ji nejradÄ›ji pÅ™edeÅ¡la, aby stihli s mamkou jeÅ¡tÄ› vyluÅ¡tit oblíbenou křížovku, ale chodba byla příliÅ¡ úzká. Když se paní koneÄnÄ› s chodítkem obrátila a vracela se nazpÄ›t, najednou se jejich pohledy stÅ™etly v jednu velkou výÄitku. Její tmavÄ› hnÄ›dá pichlavá oÄka s modrýma, trochu uhýbajícíma oÄima paní Jarmily, která se snažila pousmát, aby starou paní ukonejÅ¡ila. Vypadala totiž bojovnÄ› – jako jezinka. Na pÅ™ekvapenou usmívající se Jarmilu neÄekanÄ› krátce kÅ™ikla: „Co se smÄ›jeÅ¡, ty vopice?“ „A proÄ by se nemohla smát?“ pÅ™ispÄ›chal na pomoc manželce její choÅ¥.

VÅ¡iml si, že je to tatáž stará paní, jež jim pÅ™ed týdnem naopak vysekla poklonu, jak on je hezký pán a jakou má hezkou manželku. Otazník ve vzduchu veliký.  Jarmila mÄ›la po náladÄ›. Trochu se sice uklidnila pÅ™i luÅ¡tÄ›ní křížovky, ale celou cestu domů pÅ™emýšlela, proÄ ta stará paní na ni tak neurvale vyjela? VždyÅ¥ se na ni usmívala? Nechápala to a pÅ™iznávala, že ji úplnÄ› zmátla a zkazila jí náladu. Až doma se pak z toho Å¡oku uklidnila. Vzpomínkou na svoji milovanou babiÄku, která jí „ty vopice jedna“ říkávala vlastnÄ› dosti Äasto, a vůbec to nemyslela zle.